"Hranatá" řada

K 50.výročí značky ČZ byly roce 1968 veřejnosti představeny nové typy motocyklů typu 476 a 477. Jednalo se o nové typy motocyklů o objemech 125 a 175ccm. Zavedeny do výroby byly o rok později. Třída 250 se dále nevyráběla, skončila již v roce 1964.

Podvozek obou modelů je shodný, odvozený od motokrosových strojů. Kola 18", s brzdami shodnými s motocyklem Jawa Bizon. Celkový vzhled je naprosto přizpůsoben soudobé módě. Skončila tak éra kulatých tvarů, kapkovitých nádrží, hlubokých blatníků, úzkých řidítek. Začala doba tvarů hranatých a podvozků sportovních. Světlomet je oddělen, uvnitř jeho pláště je umístěn rychloměr, spínací skříňka a kontrolky. Blatníky jsou mělké, celkově motocykl je vyšší. Jedná se o novou řadu motocyklů.

Motor vychází z kývačky typ 450. Má zvýšený výkon na 11/15 koní. Menší setrvačníky klikového hřídele, pístní čep na jehlovém ložisku a další vylepšení. Vyráběla se také verze s odděleným mazáním „POSILUBE." Díky tomuto mazání se i částečně snížila spotřeba stroje (a to jak benzínu, tak i výrazně oleje) a především odpadala nutnost míchání benzínu. Stačilo tak jednou za čas překontrolovat stav oleje v nádobce. Nádržka na 1,25l vystačí totiž průměrně na 1200km jízdy. Tyto verze se často exportovaly do zahraničí, ale není problém je vidět ani v tuzemsku. Některé motocykly na export měly již standardně dodávané kulaté přední světlo Aprilia společně s jinou spínací skříňkou. Jiné exportní verze na západ a do Ameriky byly dodávány s kapkovitou nádrží, řidítky ve stylu chopper a světlometem odděleným, kontrolky společně s rychloměrem v plastu nad světlometem a jiným sedlem. Některé typy byly dodávány i s ukazateli směru.

V roce 1974 se do mírně upraveného podvozku 477 začal montovat dvouválec Jawa 250 ccm. Zbytek motocyklu jednoznačně vychází z předchozích typů 476 a 477. Jednalo se o typ 471 stejné konstrukce jako motor v Jawě 250 Bizon. Výkon byl 17,5 koně. V roce 1975 následoval typ 472. Vzhledově stejný, ale s objemem 350 ccm a výkonem 21 koní. Oba motory byly vyráběna ve Strakonicích a to samozřejmě i pro Jawu. Většina produkce těchto typů a to především třistapadesátek byla prodána do bývalého Sovětského Svazu. Na vývoz bylo samozřejmě k dispozici vždy několik verzí. Vždy podle toho, co si jednotliví odběratelé přáli. Velice pěkné pak byly například exportní verze do Anglie, jenž se dodávaly v černé barvě s bílými linkami s chromovanými boky nádrže a jiným světlometem. Postupně se samozřejmě vyrábělo několik verzí, které vznikly vývojem. Poslední vynikaly velkou nádrží, ochrannými padacími rámy jak vepředu, tak vzadu a hmotností dosahující 160kg. Třistapadesátky typu 472 byly nejsilnější sériově vyráběné motocykly ČZ té doby. Tento model vznikl na popud a požadavek tehdejšího SSSR, kdy kapacity vyráběné v Jawě nestačily a potřebovala se pokrýt poptávka po dvoudobých motocyklech o objemu 350ccm.

Hranaté typy od spotětadvacítek po třistapadesátky na svoji dobu byly odpovídající stroje a vzhledem k poměrně nízké pořizovací ceně (u typu 477 činila 6800Kčs, u 471 9200Kčs) se jich prodalo poměrně vysoké množství a i z tohoto důvodu jsou i dnes výhodný stroj pro začínající motorkáře. Většina výroby ovšem šla na export (především typ 472, jehož kusů v zemi výroby mnoho nezůstalo), což jednak potvrzuje tehdejší kvalitu značky a motocyklů ČZ vůbec, ale i jejich pověst. Tyto motocykly mají již poměrně slušný nejen výkon, ale i též například maximální rychlost, která se u stopětasedmdesátky vyšplhá i k hranici 120kmh. Bohužel jak to již bývá, žádné či pouze minimální požadavky odběratele SSSR vedly k zastarání nejen motocyklů, ale též továrny vůbec.

Motocykl, o kterém bychom se pravděpodobně neměli zapomenout zmínit tak trochu vybočuje z řady a patří do této i do předchozí kapitoly. Jedná se o motocykl ČZ 250 typ 485. Vyráběl se od roku 1980 a v roce 1982 prošel menší omlazovací kúrou, jenž se týkala především přední vidlice. Motocykl byl dodáván pouze na export a to především do zemí jako je Irák, Egypt a Turecko. Podvozek vycházel z modelu 477, ovšem motor byl použit z typu 485. Výkon je tedy shodný jako u typu 455, tedy 13k a maximální rychlost se pohybuje kolem 100kmh.

Malá modernizace modelů 476 a 477 byla provedena v roce 1982. Motocykly tak dostaly nové označení ČZ 125 typ 488 a 175 typ 487. Na motorech zůstává výkon zachován, změny jsou pouze drobné. Již tehdy napsali ve Světě motorů, že vzpomínku na dědečky u tohoto motocyklu představuje spínací skříňka mezi všemi nazývána "bošárna." U podvozků jsou patrné jen vzhledové změny - přední a zadní světlo, tvar nádrže a sedla. Především přední světlo z designového hlediska vypadá lépe. Největší změny jsou na přední brzdě - je montována dvouklíčová z modelů 471, 472.
Postupem času jsou tyto modely dále zdokonalovány. Roku 1986 (modely 488.3 a 487.3) je kolem předního světla umístěn štítek, montuje se zadní hliníková vidlice a je možno volitelné užití přední kotoučové brzdy. Navíc je kvůli škodlivinám změněn objem na 180ccm, neboť od hranice 175ccm jsou zákony přívětivější.

Od roku 1994 (modely 488.4 a 487.4) je již dosti změněn rám a motocykl má především výrazně rozdílný design. Jsou užita jiná světla, přední hranaté a kolem něj větrný štítek. Na celém motocyklu je vyšší užití plastů. Jak na podsedlové část, tak pod nádrží je užito plastů. Motocykly jsou již ve standartu vybaveny přední kotoučovou brzdou.
Následujícím modelem (modely 488.5 a 487.5) byly takřka nulové vzhledové změny, zato ovšem z funkční části bylo uděláno co proto. V prvé řadě byla zavedena 12V elektroinstalace, bezkontaktní zapalování Ducati a motor je mazán čerpadlem Mikuni, čímž se samozřejmě nemusí do benzínu míchat olej, neboť to obstarává čerpadlo.
Posledními modely v řadě byly 125 typ 488.6 a 180 typ 487.6, pro které byl vyvinut čtyřdobý motor. Vycházelo se z původního dvoudobého motoru, bylo nutno zároveň zahrnout požadavek na elektrické spouštění motocyklu, což činilo problém ve formě zpoždění. Přesto se motocykl dostal na trh. Kvůli spojení s Cagivou byl ale spíše očekávaný nějaký supersportovní motocykl než klasicky vyhlížející stroj, který má "maximálku" postavenou o něco výše. Jednalo se více o spolehlivý nenáročný motocykl než skutečně nějaký rychlý stroj.

Nakonec by se snad hodilo připomenout něco o kvalitě těchto motocyklů ČZ. Kvalitu strojů pouze potvrzuje například cesta známého cestovatele Leoše Šimánka, jenž žil od roku 1968 v Německu a Kanadě v roce 1990. Jel tehdy na sériové ČZ 180 typ 487.3 jako doprovod expedice Tatra na Dálný Východ dnes již neexistujícího Sovětského Svazu. Motocykl spolehlivě sloužil.

(c) Jan Vošalík