Sajdkárové motocykly
 

V roce 1938 byl na trh uveden nový motocykl značky ČZ s dvouválcovým dvoutaktním motorem o obsahu 494ccm, jenž dosahoval výkonu 15k. Tento stroj vznikal na požadavek československé armády, která tehdy zřejmě již začínala chápat situaci, do které se po nějaké době dostane. K motocyklu byl často též dodáván schválený sajdkár, jenž zajišťoval opravdové pohodlí. Stroje se samozřejmě dodávaly v klasické předválečné barevné kombinaci černá s bílými linkami a chromovanými doplňky. Agregáty z těchto strojů se též montovaly do drezín ČSD.
Snad bych se měl též zmínit o 14strojích v bílém provedení, jejichž doplňky (ale též kolena, výfuky, nádrž atd.) byly vyvedeny zlacením. Dále měly tyto stroje vyrobeny speciální pneumatiky od závodů Baťa, zapalování Bosch a karburátor Amal. Těchto několik málo motocyklů bylo dodáno pro Vatikánskou papežskou gardu. Nezmiňuji se o nich s velikým nadšením ne proto, že bych snad pochyboval o kvalitě těchto strojů, to přesně naopak, ale právě proto, že není znám prakticky jediný dochovaný kus originálně v tomto provedení a pokud dnes někdo vlastní ČZ 500, tak ji často "zrenovuje" právě do tohoto provedení, což je jednak zcela neoriginální a navíc se stroj často ani nepodobá v drobnostech původnímu "Vatikánu" a ještě k tomu stroj prohlašuje za ten "pravý" dodávaný pro Vatikán.

Brzy po uvedení ČZ 500 na trh byla uvedena též jednoválcová ČZ 350, jenž byla vyvíjena současně s pětistovkou. Podvozek třistapadesátky byl převzat z ČZ 250 Tourist, motocykl dosahoval stokilometrové rychlosti. K tomuto motocyklu byl taktéž povolen provoz sajdkáru. Stal se tak levnější náhradou sajdkárové pětistovky.
Firma ČZ zakoupila licenci na výrobu sajdkárů právě od německé továrny Stoy z Lipska. Provedení sidecarů se od sebe navzájem lišilo, jak již bylo naznačeno, u třistapadesátky byla loď dodávána v lehčím a méně vybaveném provedení.

Lehké sidecary bylo taktéž možno zakoupit i k motocyklům ČZ 250.

(c) Jan Vošalík